Sebevědomí: důležitý základ pro každý studijní úspěch

Mnoho dětí, které byly na začátku školní docházky nadšené a plné očekávání, ztrácí po čase chuť k učení, sebevědomí, odvahu, vlastně veškerou svou „touhu po vědění“ a vzdávají se s pocitem: „Já to prostě nezvládnu.“

Jak jinak by se ale mohlo vyvíjet dítě, které začne s procvičováním v bodě, kde ještě všemu rozumí, bude se stále zlepšovat a díky tomu si postupně, do značné míry samostatně, osvojí novou látku?

Přesně to je přístup metody KUMON.
 
Procvičování začíná často tam, kde má dítě problémy, „procvičování“ pak pro dítě znamená, že se zabývá úlohami, které jsou pro něj náročné a které není schopno vyřešit, nebo je vyřeší jen s nemalými obtížemi. Následně vnímá učení jako něco náročného. Mnoho dětí, které byly na začátku školní docházky nadšené a plné očekávání, tak po čase ztrácí chuť k učení, sebevědomí, odvahu, vlastně veškerou svou „touhu po vědění“, a vzdávají se s pocitem: „Já to prostě nezvládnu.“ Rodiče a učitelé, kteří dítě v tom nejhorším případě kritizují, nebo třeba i jen konstatují: „Mojí dceři ta matematika moc nejde,“ přispívají k  negativnímu sebehodnocení dítěte.
 
Pak začíná fáze zdlouhavého řešení domácích úkolů po odpolednech, nebo dítě začne chodit na doučování. Látku mu tedy vysvětlují rodiče nebo doučující. Žák učivo v tom lepším případě dožene, ale jaký je teď jeho názor na učení? „Probírané látce porozumím jen tehdy, když mi ji někdo podrobně vysvětlí.“ V tom nejhorším případě se u dítěte vyvine pasivní postoj k životu a talenty, které v něm dřímají, se nemohou plně rozvinout.
 
Jak jinak by se ale mohlo vyvíjet dítě, které začne s procvičováním v bodě, kde ještě všemu rozumí, bude se stále zlepšovat a díky tomu si postupně, do značné míry samostatně, osvojí novou látku?
 
Přesně to je přístup metody KUMON.